Životopis

22. března 2008 v 11:16 | http://www.csfd.cz/herec/937-frantisek-kovarik/ |  František Kovařík

František Kovářík

nar. 01.10.1886
Plzeň, Rakousko - Uhersko
zem. 01.10.1984
Praha, Československo
- "Marečku, podejte mi pero!"
- "Já jsem Tuček, pane profesore!"
- "… Děkuji Vám, Marečku."


Rozhovor mezi stařičkým profesorem Hrbolkem a dospělým žákem večerního vzdělávacího kurzu (Ladislav Smoljak) v komedii MAREČKU, PODEJTE MI PERO!, který se stal, a je dodnes, u diváků populární a zajistil velikou slávu již starému Františkovi Kováříkovi. Narodil se 1. října 1886 v Plzni do rodiny kameníka s osmi sourozenci. Chtěl pokračovat v otcově povolání, ale těžký zápal plic ho donutil vyučit se zámečníkem. A již v Plzni se věnoval ochotničení. V sedmnácti letech odjel se strýčkem na zkušenou do Ameriky. Zde se živil různými podřadnými pracemi, například byl pomocníkem u řezníka nebo v tiskárně. V Chicagu se připojil k ochotnickým spolkům jako herec (F. Ludvík nebo O. Bártík).

Opět se vrátil do vlasti. Odešel k ochotníkům, u kterých hrál v letech 1908 - 1913 (J. Tuttr, V. Choděra, M. Procházková - Malá, A. Marek, J. Blažek či J. Hodr). Přesídlil do Prahy a hrál v kamenných divadlech Deklarace (1912) a Švandově divadle (1913 - 1915). Poté se za války vrátil do Plzně a pracoval jako soustružník ve Škodových závodech a hrál pohostinsky v plzeňském Městském divadle (1915 - 1918). V letech 1918 až 1920 brouzdal po Čechách s loutkovým divadlem se čtyřmi loutkami. Nakonec zakotvil ve Vinohradském divadle (1920 - 1959), z něhož odešel do penze. V letech 1945 až 1947 však hrál v Činohře 5. května a zájezdové skupiny Jindřicha Plachty. Byl rovněž uměleckým šéfem scény vinohradského divadla Pražského divadla pro mládež (1947 - 1949).

Jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovala rolí různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Jeho hřejivé lidský projev, životní zkušenost, milý humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas, pochopení všech charakterů se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postavy. Nikdy na divadle (a ani ve filmu) nevytvořil velikou nebo titulní roli, ale ve svých malých postavách a postavičkách dokázal na sebe strhnout celou pozornost ("Lucerna", "Naši furianti", "Na dně", "Divoká kachna", "Maryša" nebo "Věc Makropulos").

Bohužel se Kováříkův filmový debut v komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913) nedochoval. V němém období vytvořil ještě role Janotova přítele v melodramatu NEZNÁMÉ MATKY (1921), zlatníka ve snímku ZLATÝ KLÍČEK (1922), zahrál si v komedii PROČ SE NESMĚJEŠ (1922), lichváře v OKOVECH (1925), tuláka a hráče karet v Hlavatého ROMÁNU HLOUPÉHO HONZY (1926), Kicolera v MODCHE A REZI (1926) a souseda ve Speergerově dramatu BLUDNÉ DUŠE (1926).

Po příchodu zvuku dále vytvářel malé roličky, které však upoutali svým hlubokým lidstvím. Ztělesnil pacienta (PŘED MATURITOU), komorníka (ZÁHADA MODRÉHO POKOJE), spiritistu (DŮM NA PŘEDMĚSTÍ), zloděje Hukala (ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ), sluhu Cyrila (POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE), starého Lízala (NAŠI FURIANTI), baču Mišo (HORDUBALOVÉ), se smrtí smířeného hrobníka Zusku (HLÍDAČ Č. 47), starého bylinkáře (POHÁDKA MÁJE), zloděje psa (PŘÍJDU HNED), žebráka (ROZINA SEBRANEC) a nebo Ptáčka (ŘEKA ČARUJE).

Znárodnění se Kováříka nedotklo a dále vytvářel stejné role ve filmech PANCHO SE ŽENÍ (žalářník), NIKOLA ŠUHAJ (Derbačok), ČAPKOVY POVÍDKY (Juraj Čup), SVĚDOMÍ (ředitel školy), MIKOLÁŠ ALEŠ (Tomáš Fanfule), MILUJEME (děda Vrubel), PYŠNÁ PRINCEZNA (starý mlynář), DIVOTVORNÝ KLOBOUK (Václav), JAN HUS (venkovský stařík), JAN ŽIŽKA (starý nevolník, který je oběšen), HUDBA Z MARSU (dědeček hlavní hrdinky), PSOHLAVCI (Kryštof Hrubý), Z MÉHO ŽIVOTA (vesnický učitel), LABAKAN (rybář), LEGENDA O LÁSCE (Bechzad), HOLUBICE (starý pán), KDE ALIBI NESTAČÍ (stařík), ĎÁBLOVA PAST (pastýř), POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (Matyáš), ÚDOLÍ VČEL (ovčák), NA SAMOTĚ U LESA (starý otec Komárek), MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (již zmíněný senilní latinář a češtinář Hrbolek) či HONZA MÁLEM KRÁLEM (okradený dědeček).

Naposledy se na filmovém plátně objevil v první polovině osmdesátých let v hořkém podobenství Věry Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE (1983). Touto rolí staříka nadobro skončilo Kováříkovo působení v českém filmu, kde vytvořil na osmdesát skvělých rolí.

Kováříka si rovněž všimla televize v inscenacích (POLKA JEDE DO SVĚTA, ZUZANA A VODNÍK nebo rovněž DOMOV) a seriálech (KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, KAMARÁDI, DOBRODRUŽSTVÍ ŠESTI TRAMPŮ, F. L. VĚK, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, MUŽ NA RADNICI a jeho vůbec poslední herecká práce SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE) a rozhlas (dodnes rozhlasové archivy uchovávají jeho desetidílné herecké vzpomínky).

Kovářík se uchytil také na poli spisovatelském. V roce 1926 vydal esejistickou knížku "Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…" a memoáry "Kudy všudy za divadlem" (1982). František Kovářík se dá právem označit za největšího nestora československé kinematografie. S filmem prošel neuvěřitelných dlouhých sedmdesát let. Hrál již v němých filmech z desátých let a skončil až v polovině osmdesátých let. Stal se tak "živým svědomým" našeho filmu. Kuriozita je, že Kovářík zemřel na své narozeniny 1. října 1984 v Praze pouhé dva roky před svými stými narozeninami. Jeho herecký kolega Ilja Prachař o něm kdysi napsal:

"František chodí svými cestami a rozmlouvá. Sbírá slova a váže z nich myšlenky. Spřádá je v moudra, aniž by jimi omotával kořist. Nezná násilí, ctí prostotu, slyší ticho, vidí tmu. Takto ho obdařila příroda a on jí splácí. Prozradila mu, že navždy spoutala dobro se zlem vzájemnými pouty. Aby láska s nenávistí byly odsouzeny žít pospolu, aby maliny byly sytě červené - jako rulík zlomocný. Moudrý člověk, moudrý herec. Přinesl přírodu na jeviště. Ví, že maliny ve velkých dávkách jsou mdlé, zatímco rulík zlomocný v malých dávkách je lék."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.