článek ze Super.cz

19. dubna 2008 v 13:36 |  Any Ondráková
Tahle herečka prorazila nejprve v Čechách. Pak ji objevili evropští režiséři a nakonec přistála před kamerou Hitchcockovi! Detaily zná Iva Novotná.
V sídle nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse je hrobové ticho - pouze z rádia prská přímý přenos zápasu v boxu. Německý mistr světa Max Schmeling to právě nandavá nepřemožitelnému černošskému boxerovi Louisovi. V místnosti sedí drobná mladá Češka a nervózně přejíždí prsty po sklence s červeným vínem. Nijak zvlášť ji nezajímá, jestli Německo získá body. Jde jí o víc: šampion v ringu je její muž. "Malá Anny Ondra je velmi rozrušená," poznamenal si Goebbels do deníku. "Ve dvanáctém kole Schmeling toho negra knokautuje. Bojoval za Německo a zvítězil. A jeho žena je okouzlující. Vypadá tak naivně a nádherně."
Anna Sofie Ondráková byla opravdu krásná, ale naivní rozhodně ne. Přestože se ráda choulila do rozložité náruče svého gladiátora, v jeho stínu nikdy nezůstala. V době, kdy Max kočoval jako atrakce po venkovských hospodách, točila Anny filmy po celé Evropě. V téhle drobné mrkací panně s rudými rtíky ve tvaru srdce se totiž skrývala býčí houževnatost! První česká filmová hvězda mezinárodního formátu uměla vždycky šikovně zamířit na cíl, který její kariéru posunul o stupínek výš. A dokázala také v pravý čas odejít.

"Lamač mi zlomil srdce."

Annin otec, důstojník rakouské armády, měl o budoucnosti své dcery jasnou představu: klášterní škola a pak solidní povolání úřednice na poště - hlavně žádné výstřelky! Představa však byla to jediné, co panu Ondrákovi zůstalo. Když roku 1919 objevil v kritice němého filmu Dáma s malou nožkou jméno své dcery, dostala sedmnáctiletá Anny nařezáno. Pozdě. Tou dobou už nad ní přebíral vládu jiný muž: legenda předválečného filmu, režisér Karel Lamač. Začali spolu chodit roku 1920 a od té doby bez sebe nedali ani ránu. Brzy se pro ně dokonce ujala zkratka L-O.
Za deset let společného soužití si Anny zahrála v šestačtyřiceti filmech, z toho bylo sedmadvacet v jeho režii. Prosadila se nejen díky půvabu a krásným nohám, ale především díky komediálnímu talentu. Lamač byl ovšem světoběžník a bohém. Tradovalo se o něm, že si na svých věčných cestách po Evropě v jednom městě objednal oblek, v dalším nějaký zapomněl a ve třetím zaplatil ten, který už dávno nenosil. Jejich milostný vztah měl tedy poněkud uvolněné obrysy - na věrnost se tu nehrálo a Anny časem zjistila, že žárlit na něho představuje zbytečné plýtvání energií. I přes svůj sklon k tloušťce byl Lamač nenapravitelný sukničkář - o panenství připravil mimo jiné také Lídu Baarovou.
Jeho věčné "objevování" nových talentovaných hereček Anny dovolilo, aby se i ona nechala "objevit": nejprve pro rakouský film hrabětem Kolovratem-Krakovským, později anglickým režisérem Grahamem Cuttsem. To už používala příjmení Ondra. Právě při natáčení s Cuttsem padla do oka jeho asistentovi, pozdější legendě filmového hororu Alfredu Hitchcockovi. Ten z ní ve snímcích …a neuveď nás v pokušení a Její zpověď učinil svoji první blonďatou vražedkyni. Neodradila ho ani její bídná angličtina - nechal ji jednoduše nadabovat. Jejím největším úspěchem byla role Kiki ve stejnojmenném filmu Pierra Billona. Kritika o temperamentní Češce tehdy napsala: "Má v sobě něco z Keatonovy chladné krásy a jeho akrobatického tanečního nadání. Tento nezvyklý typ ,dívčího golema' je poklad, který náš průmysl bohužel neumí zhodnotit."

"Herectví mi nestačí."

Samotná herecká kariéra ale Anny neuspokojovala. Už spíš jako kolegové než milenci založili s Lamačem produkci Ondra-Lamač. Blonďatá herečka však nikdy nefungovala jen jako půvabný maskot, ale stala se významnou producentkou. Jejich aktivity zhatila až válka - mnoho spolupracovníků bylo židovského původu a muselo utéct před nacisty. Anny zvažovala, že svoji produkci také přeloží do Ameriky, ale nakonec se ji po poradě s právníky rozhodla ukončit. Filmy přesto produkovala až do roku 1937, kdy s Lamačem natočili svůj poslední společný snímek s dvojsmyslným názvem Důvod k rozvodu.

"Tenhle ranař mě bude chránit!"

Ve filmu Vdavky Nanynky Kulichovy jí hlavní roli vyfoukla kamarádka z dětství Jarmila Vacková. Sláva nebyla zdaleka tím jediným, o co se spolu dělily. Vacková se stala jednou z milenek Karla Lamače a předběhla Anny i v náruči Maxe Schmelinga. Románek Maxe a Jarmily se stal terčem zájmu bulvárního tisku, který dokonce ohlašoval zásnuby. Matka Ondráková si v dopise Anny tehdy neodpustila zlomyslnou poznámku: "S Jarmilou to jde z kopce, spustila se s boxerem! Považ, dítě, s boxerem!" V té době netušila, jaké překvapení jí dcera chystá…
Slovanské krasavice byly Schmelingovou specializací. Po Vackové následovala ruská herečka Olga Čechovová. Ta ho jednou vytáhla na nový film Anny Ondrákové Die von Rummelplatz. A udělala chybu. Max se rozhodl, že musí hlavní hrdinku poznat. Roli kuplíře poněkud zbaběle svěřil svému příteli. Anny ho nejprve vyhodila, ale když přišel podruhé s promyšlenou větou: "Schmeling je sice mistr světa, ale přesto nenašel odvahu přijít sám. Zítra má narozeniny a jeho největším přáním je seznámit se s Anny Ondrákovou," se schůzkou souhlasila.
Vzali se 6. července 1933, církevní sňatek se konal o čtrnáct dní později. Mezi svatebními dary našli i kanadský javor od Adolfa Hitlera. Upjatý Max, který ze zásady nepil a jeho úsilí se soustředilo spíš na bušení do koženého pytle než na filmové zápletky, musel pro Anny představovat docela razantní změnu. Díky zkušenostem s Lamačem ale mohla docenit jeho spolehlivost a ochrannou náruč, která patřila jen jí a zároveň jí poskytovala svobodu potřebnou k práci. Schmeling kariéru své ženy oceňoval a nikdy jí v ničem nebránil. Dokonce na ni odkazoval novináře, kteří se zajímali o jeho zápasy - se slovy, že její práce je mnohem zajímavější než ta jeho. Manželé žili často odděleně, ať už kvůli jejímu natáčení, nebo Maxovým zápasům. Jejich vztah to však posilovalo. A nezničila ho ani automobilová nehoda, při které Anny potratila.

"Pila jsem čaj s Hitlerem."

Roku 1933 projevili o Maxe Schmelinga zájem nacisté a udělali z něho vývěsní štít své propagandy. Od té doby byli on i Anny častými hosty u Goebbelsových a nikdy si ani nedovolili odmítnout vůdcovo pozvání na čaj a bábovku. Díky svému výsadnímu postavení si mohli dovolit ukrýt syny Maxova židovského přítele. Když je Schmeling doprovázel před očima gestapa do svého bytu, nikdo si proti mistrovi světa nedovolil zakročit.
Po válce se situace změnila. Anny už se na výsluní slávy nikdy nevrátila. Počátkem padesátých let se ještě objevila v několika německých filmech, ale pak se rozhodla skomírající kariéru opustit. Snad si uvědomila, že její image rozpustilého dítěte pohltily vrásky, snad jí bylo trapné prosazovat se kvůli nechtěnému spojování s fašistickým režimem, nebo se prostě cítila opotřebovaná.
S Maxem se přestěhovali na malou farmu, kde začali chovat norky. Zemřela ve věku pětaosmdesáti let. Herec Otomar Korbelář o ní prohlásil: "Připomínala rtuť a ani v přestávkách mezi natáčením neposeděla. Měla hlad po životě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.